Zajímalo by mě, zda už někdy čtenář zažil v posledních letech v našich nížinách Vánoce na sněhu? Jistě ano, ale otázkou je kdy? Při jeho duchaplnosti není pochyb, že o sněhu na Vánoce v poslední době přemítal. Někde na horách možná plno sněhu. Někde v nížinách bláto. Jak je možné, že tady dole obouváme gumáky a nahoře sněžnice? Jak sem to bláto přišlo? Možná odešlo před sněhem z hor a přišlo k nám. Zde se mu očividně každý rok líbí. Jak k tomu takový obyčejný měšťan jako jsem já přijde? To je pořád záhada. Ani ti, co předpovídají počasí nedávají smysluplné předpovědi. Každý rok by se předpověď dala kopírovat, jen změnit datum. Nu, nezbývá nic jiného, než si nacházet odpovědi sám, jako moudrý vzdělaný měšťan. Lidé v horách takové starosti mít nemůžou. Každým rokem oplývají jejich domy sněhem. Prosím uctivě čtenáře, aby nezoufal, nechci se nikoho dotknout, už vůbec ne měšťana. Natož horala nebo sněžníka, turisty. Chápu a vím, to je neoddiskutovatelné, že mi čtenář na Vánoce pošle do hor, tam ani bláta nepoznám. No, ale jsem blázen? Jak pak já bych k tomu, jako obyčejný měšťan, přišel. Mně je přeci dobře, tady dole a vánoční klid je přeci doma. My měšťané jsme naopak velmi trpělivými lidmi. Už po dobu několika let stále čekáme na vánoční sníh. Za ty léta máme vychytanou obuv, oblečení, víme, kdy přesně, co umýt. Nánosy bahna po celé Vánoce. Pozorně si čtu každý den předpověď, na zítřek příštích týdnů. Stejně jen voda a špína všude kolem. Někdy z toho mám takový špatný pocit, jako by jsme nebyli, my měšťané správně věřící. Věřte, že víru už silnější mít nemůžu. Přání se stalo skutečnou vírou. Tak jako kdysi stále hledám odpovědi. Dosud jich nemám, ale prej trpělivost je základem víry, tak trpím trpělivostí. Do kostela chodíme včas, a dokonce se pravidelně modlíme, už od té doby, co vyjdeme ven. „Pane Bože, ať si nic nezlomím!“, říkáme s tiše. Na mou duši, funguje to, občas. U někoho, ale ne. Pár zlomených kostí už z bláta bylo. Pak, že se padá jen na sněhu. To se potom nejednomu rozsvítí. Bolí to. Tak vidíte, jiní nás ženou na hory, kde je sníh a druzí se nás ani neptají a vezou nás do špitálu. V takovém špitálu to není dobrý, tam se zase člověk modlí, aby až vyleze nebyl venku sníh. To by silnice o poznání víc klouzaly a kdyby zamrzlo, tak je o zábavu postaráno. Tady dole se stejně navzdory všemu cítím, jako doma. Jsme často poníženými měšťany před hrdými horaly. Každý z nás touží po sněhových Vánocích. Vánočního klidu si užíváme, doma. Zapálíme svíce. Držíme pohromadě, ale… jen do té doby, než musíme jít ven. To je potom nářku dohadů, kdo půjde ven. V případě sněhu, to je jiné. Domovy od rána do večera zpola prázdné a my? My venku. On totiž takový sníh, který se k nám dostane je víc než ten na horách. On je náš a my jsme právem hrdí. Horal už nás potom nezajímá. taky jsem občas přemýšlel, zda takové trápení mají na horách. No jistě, že mají. Měšťan, který je bohatý a na horách má pod kopcem stavení, tak tam jede na Vánoce, ale ona je mu tam zase zima. Přemítá nahlas, že dole u něj doma je určitě sluníčko. Na horách je zase sněhu moc, to taky není ono. Ono, víte takový měšťan je spokojený, když je všeho tak akorát. Sněhu moc je špatně, jak dole, tak i nahoře. Co tedy chceme? Skutečně ten sníh na Vánoce položený všude jako závoj nebo jen tu atmosféru a pak už rovnou léto? Těžké odpovědi, jen naše, ideálně hned léto. Jsou to snad rozmary a maloměšťácké výmysly. Po Vánocích žbrláme stejně a prosíme, aby sníh zůstal, už jen na horách. Místo, abychom ladili formy na sněhové koule, oprašujeme holínky a deštník. Venku je nekonečně dlouhý podzim. Vánoce na blátě – syrová upřímnost. Nakonec nevadí, jak je venku. Důležitá je pohoda u stolu doma a pod stromeček si nadělíme na příští rok holínky a kvalitní pláštěnky.
Napsat komentář